Poslání
církve ve středovýchodní Evropě dvacet let po
pádu komunismu
Mons. Jan Graubner, Olomouc, ČR
Církev v České republice měla svůj nesporný
podíl na pádu komunistického režimu. Byla
vnímána jako nejvíce utlačovaná část
společnosti, jako symbol odporu. Po krátké euforii se
začaly objevovat staré proticírkevní postoje:
Zaostalá církev nás chce morálně omezovat,
nejde s národem, když chce smíření s
vyhnanými Němci, dokonce chce zpátky svůj majetek.
Církev zatím vybudovala církevní školy –
asi sto, univerzitu nemáme. Charita se stala největší
neziskovou organizací a má dobré jméno, asi
šest tisíc zaměstnanců, největší veřejnou sbírku.
Pracuje katolické rádio a televize.
Náboženství ve veřejných školách je
možné, ale zájem je malý. Na
základních školách průměrně 7 %, ale jsou
diecéze, kde je to méně než 1 %. (Ke katolické
církvi se hlásí 27 % obyvatel.) Veřejné
projevy jsou dnes méně proticírkevní. Možná
více lhostejné. Od církve se očekává
spíše charitativní pomoc lidem na okraji společnosti,
kterých přibývá.
Za nejvážnější problém společnosti považuji rozpad
manželství a rodiny, ztrátu morálních
hodnot. S tím souvisí vymírání
národa, ztráta perspektivy a naděje. Společnost je sice
stále bohatší, ale stále hrubší,
sobečtější, přibývá samoty, ubývá
naděje. Kořen vidím v nedostatku lásky otevřené
pro druhé, která by byla schopná věrnosti a oběti.
Bez této lásky nebudeme mít další generaci,
protože rození a výchova dětí je spojena s
obětí. Bez ní není představitelná
zdravá rodina a dobrá výchova další
generace.
Nikdo jiný než církev, která poznala Boží
lásku projevenou v Kristu Ježíši a žije z aktivní
odpovědi na Boží lásku, není schopen
nabídnout dnešnímu světu to, co nutně potřebuje k
překonání existenciální krize.
(Ekonomická krize je jen důsledkem krize morální.)
Církev v dějinách vždycky pomáhala světu
překonávat krize a dosáhnout vyššího stupně
vývoje. Měla podíl na pádu
otrokářského systému, položila základy
široké vzdělanosti národů, charitativní činnosti a
špitálů, pozvedla postavení ženy, důstojnost
lidské osoby a z toho plynoucí lidská
práva. Vždy šlo především o změnu smýšlení.
Mimořádný vliv mělo charismatické působení
světců, kteří se dali plně k dispozici Božímu
působení. Ani dnes to nepůjde jinak.
Ptáme-li se po prioritách církve, mluvíme
někdy o mládeži, někdy o rodině, o sdělovacích
prostředcích, ekumenismu, formaci kněží,
apoštolátu povolání… zdá se mi, že
hledání cest do konkrétních
prostředí je až na druhém místě. My jsme ti,
kteří poznali Lásku a uvěřili v ni. Od nás
musí vyšlehnout její plamen, který bude zapalovat.
Kolem nás musejí ve společenství církve
vzniknout „laboratoře lásky“, „školy“, které budou učit
umění milovat, protože křesťanský pojem lásky je
silně zdeformovaný. Ba obávám se, že pro
mnohé úplně neznámý, protože ani v
rodinách už není vzájemná láska
samozřejmostí. Knihy a učené konference to samy
nevyřeší. Jde o budování kultury života a
civilizace lásky. Je nutné získat lidi pro
revoluci lásky. Věřím, že v církvi máme
stále dost těch, kteří jsou ochotni se zapojit. I
dnešní mládež má ráda vysoké
ideály. Novým duchem je pak třeba proniknout všechny naše
struktury (farnosti, školy, sdělovací prostředky). Pak budeme
mít nástroje pro změnu smýšlení ve
společnosti. Jako bez Krista neexistují křesťanské
hodnoty a my je můžeme chránit leda v muzeu, tak bez
působení Ducha Svatého, který je Láska a
Oživovatel, nemá společnost naději na život. V tom je
poslání církve dnes. V tom jsme pro svět
nenahraditelní.